Příběh vojáka, který získal ocenění Dobrovolník Pardubického kraje

Pomáhá nevidomému vozíčkáři

Nadporučík Vladimír Kosina slouží jako zástupce velitele roje u 214. letky oprav letecké techniky 21. základny taktického letectva v Čáslavi. Svůj život zasvětil armádě, kde je již 18 let – od absolvování Střední vojenské školy v Moravské Třebové. Vojenské školství mu dalo dobrý základ, mimo jiné se zde v tanečních seznámil se svojí manželkou, s níž vychovávají čtyři děti. Velká rodina mu dává radost i lásku. Vladimír se ale i přes to vše rozhodl, že bude pomáhat i jiným. Těm, ke kterým nebyl osud příliš vstřícný.

„O Martinovi, kterému pomáhám, jsem se dozvěděl, jak už to tak bývá, shodou několika okolností. V té době jsem několik let navštěvoval jazykové kurzy pořádané sociální firmou Ergones – TyfloCentrum Olomouc, která jako lektory zaměstnává osoby se zrakovým postižením. Na facebookových stránkách TyfloCentra Pardubice pak na mě vyskočila poptávka po dobrovolnictví pro zrakově postiženého kluka na vozíku, který byl stejně starý jako já. To mě zaujalo. Na inzerát jsem odpověděl a zjistil jsem, že Martinovi nedávno zemřel táta a zůstal jen s mamkou a mladší sestrou,“ uvádí nadporučík Vladimír Kosina to, co ho vedlo a dovedlo k pomoci druhým.

Zaškolení ve svém volném čase

Zrakově postižený vozíčkář Martin se svým otcem chodíval na hokej na Dynamo, s tátou si vždy dal i pivo a vůbec se v rámci svých možností věnoval „mužským“ činnostem. Jeho ztráta tak citelně zasáhla do života již tak osudem zkoušeným Martinem, který se ale se svým handicapem statečně vyrovnává. Nicméně pomoc druhých je nejen vítaná, ale i žádoucí. Osoby s tělesným postižením potřebují jak péči, tak i lidský přístup. Takový, který uplatnil Vladimír. Ten se před tím, než se mohl aktivně zapojit do pomoci jako dobrovolník, musel v TyfloCentru naučit, jak přistupovat k osobám se zrakovým postižením, a následně se zde setkal při první schůzce s Martinem a jeho maminkou. To jsou již tři roky nazpět.

Spolu na hokej

„Pamatuji si, že první samostatná aktivita byla pak návštěva hokejového utkání Pardubice vs. Hradec Králové. Byl to super zážitek z derby a ještě větší, když vyhráli domácí. Tím bylo vlastně rozhodnuto, stali se z nás přátelé,“ dodává Vladimír. Martin, jeho kamarád a svěřenec, trpí dětskou mozkovou obrnou. Je na vozíku, má špatnou motoriku rukou a má tzv. tunelové vidění. To v praxi znamená, že pokud se na nějaký blízký objekt zaměří, tak ho i omezeně uvidí. To mu například dovoluje používat speciální mobilní telefon nebo počítač. Moderní technologie zpříjemní život, ale nenahradí přátelství a přítomnost blízkých osob. I proto Vladimír seznámil Martina se svojí rodinou a díky tomu už téměř nikdy netráví čas výlučně ve dvou, ale vždy se přidává minimálně jedno z Vladimírových dětí, či spíše celá rodina. A aby pomoci nebylo málo, pro absolvování kurzu přístupu ke zrakově postiženým se rozhodla i Vladimírova manželka a stala se tak také dobrovolníkem. Martina s sebou berou na nejrůznější akce, například hasičské závody, festivaly a s výraznou pomocí Vladimírova kolegy Daniela V. z 211. taktické letky absolvoval Martin i svůj první charitativní „běh“, na kterém celá rodina a oba vojáci pomáhali s pořadatelskou službou.

Nahlédnutí do jiného světa

„S Martinem se hodně nasmějeme. I přes své postižení nepřestává být pozitivním člověkem. Pro mě jako pro tátu je důležité, že mé děti mají možnost nahlédnout do jiného světa. Snad jim to pomůže v tom, aby si vážili života a zdraví, které dostali do vínku. Byly hodnějšími, solidárními lidmi. Jak už jsem řekl, s Martinem jsme téměř stejně staří, a tak se člověk neubrání srovnání a mnohem více si váží štěstí, které v životě má. K tomu mému životnímu štěstí teď patří i Martin. Můj život totiž skutečně významně obohatil. Díky němu jsem mimo jiné začal fandit hokeji, uvědomil si význam jiných smyslů a konečně si pochopil význam i opravdových maličkostí. Na začátku našeho přátelství bych nikdy neřekl, že se mi jako leteckému technikovi zkušenost s péčí o něj hodí i v profesním životě. Jenže pak přišel Covid a já musím uznat, že mimo znalostí z kurzu CLS jsem během nasazení v nemocnicích při práci s imobilními pacienty využil i zkušenosti, které jsem nasbíral s právě s Martinem. Když jsem to Martinovi tehdy volal z nemocnice, poznal jsem, že je na sebe tak trochu pyšný. Mohl tak alespoň zprostředkovaně pomáhat. Myslím si, že každý chce být v životě užitečný a pomáhat. Každý to prostě v sobě má, o to víc mě překvapilo, když mě a manželku nominovalo TyfloCentrum Pardubice na ocenění dobrovolník Pardubického kraje roku 2020. Když jsem pak stál mezi oceňovanými, připadal jsem si trochu nepatřičně. Napadlo mě totiž, že díky přátelství s Martinem mnohem více dostávám a že není vlastně co oceňovat,“ dodává na závěr skromně nadporučík Vladimír Kosina z 21. základny taktického letectva v Čáslavi.

Motivace pro ostatní

Vladimírův dojemný příběh může motivovat druhé a víme, že i motivuje. Vladimírovi patří veliký dík a to nejen za jeho obětavou službu, ale i lidský přístup, kdy pomoc druhým staví před své pohodlí a volný čas. Pokud máte ve svém okolí vojáka, záložníka, či občanského zaměstnance, který významnou měrou také pomáhá druhým, kontaktujte naší redakci. Příběh rádi uveřejníme, protože hrdinské činy se nedějí jen na světových bojištích a v zahraničních misích, ale i každodenně všude okolo nás.

Text: Michal Voska, foto: archiv npor. Vladimíra Kosiny